Lobkovicové na Holešovsku
Ve čtvrtek 19. října 2023 měli posluchači výjimečnou možnost připomenout si působení významného rodu Lobkoviců na Holešovsku. Podařilo se to díky historikovi a archiváři dr. Zdeňku Pokludovi, který přijal pozvání Vlastivědného kroužku a jako znalec regionální historie toto zajímavé téma zpracoval. Cílem přednášky bylo reagovat na letošní kulaté výročí 400 let od povýšení Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic mezi říšská knížata. Přitažlivost námětu potvrdil zaplněný sál studovny holešovské knihovny.
Na začátek svého vyprávění se Z. Pokluda zaměřil na historii a počátky tohoto významného rodu, aby ukázal cestu jeho příslušníků do špiček celozemské politiky. Ta byla velmi rychlá a výsluní již rod nikdy neopustil. Zakladatelem byl Mikuláš I. zvaný Chudý, který pocházel z chudšího zemanského prostředí, ale díky svým schopnostem se brzy vypracoval mezi nejvlivnější osoby na dvoře krále Václava IV. Před husitskými válkami rod velmi zbohatl a o velké majetky již nikdy (natrvalo) nepřišel. Jednotliví členové zastávali významné a vlivné funkce v blízkosti panovníka.
V moravském prostředí se nám Lobkovicové objevují na přelomu 16. a 17. století. V roce 1601 kupuje Ladislav z Lobkovic nevelký statek Bohdalice na Vyškovsku a o tři roky později i holešovské panství, které tehdy tvořilo město a 10 vesnic. Tímto nákupem se již mohl zařadit k majetnějším moravským pánům. Připojil se k postupně posilující katolické straně, která měla oporu v olomouckém biskupu kardinálu Ditrichštejnovi. S jeho podporou Lobkovic stoupá ve významných úřadech: zemský komorník (1608) a 1615 moravský zemský hejtman. Již tehdy se Ladislav mohl opřít i o vliv svého mladšího bratra Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic, nejvyššího kancléře království českého. Novým sňatkem s mladičkou Annou Marií ze Salm-Neuburka musel Ladislav slíbit, že přivede ke katolictví i své poddané. Proto začíná na svých majetcích s poměrně tvrdou rekatolizací. Po povstání šlechty proti císaři je vzbouřenci zbaven úřadu a uzavírá se do ústraní. Osud tomu chtěl, že se z porážky protihabsburského povstání mohl radovat jen pár měsíců. Onemocněl a zemřel v Brně 20. března 1621. Majetky zdědil jeho mladší bratr.
Vzhledem ke svému zaneprázdnění nemohl kancléř Zdeněk Vojtěch z Lobkovic převzít Holešov osobně. Opakované vpády nepřátelských vojsk na Moravu navíc panství zle ničily. Po utišení nejprudších bouří, došlo roku 1623 k rozšíření holešovského panství o nově získané konfiskáty Bystřice pod Hostýnem, Prusinovice a Dřevohostice. Lobkovic tehdy využil možnosti získat panství zabavená rebelům a jeho majetky se rázem rozrostly čtyřnásobně. Jako nejvyšší muž v zemi pobýval nejčastěji mezi Prahou, Vídní a svým sídlem v Roudnici nad Labem. Příležitost podívat se na své moravské statky si patrně nikdy nenašel. Pozornost byla na přednášce věnována také jeho manželce Polyxeně z Pernštejna, která byla svému manželovi rovnocennou partnerkou. Zajímavostí je, že do manželství přinesla velké jmění, včetně Roudnice, která se pak stala hlavním lobkovickým sídlem.
Kancléř Zdeněk Vojtěch umírá v červnu 1628 a všechno zdědil jeho jediný syn Václav Eusebius, který na rozdíl od svého otce Holešov skutečně navštívil. Přijel koncem září 1628 a pobyl zde skoro dva týdny. S opakujícími se vpády a narůstajícími škodami však kníže Lobkovic ztrácel o své moravské majetky zájem. Dával najevo, že má záměr je prodat. Zvláště, když v červnu 1646 koupil od císaře vévodství zaháňské ve Slezsku a ke knížecímu titulu ještě připojil titul vévodský. Podle smlouvy musel panovníkovi odstoupit část svých moravských panství. Zájem o koupi projevili Jan Rotal a Maxmilián Valdštejn. Prodejem do jejich rukou v letech 1650-1651 skončila na Holešovsku vláda lobkovického rodu.
Přednáška velmi přehledně a barvitě ukázala osudy holešovského zámku a panství, nejen v bouřích před a pobělohorské doby, ale také v kontextu tehdejší zemské i celoříšské politiky. Všechny tři osobnosti z rodu Lobkoviců stály ve své době na vrcholu moci a dění aktivně ovlivňovaly. Jako závěrečný dodatek svého vystoupení zmínil dr. Pokluda problematiku psaní rodových jmen, která jsou často komolena nebo poněmčována, ačkoliv to není potřeba, protože dlouhou dobu (do roku 1918) byly vedle sebe používány obě jazykové verze.
Ondřej Machálek
